Milí poutníci historií, v minulosti se můžeme setkat spíše na polích válečných než u plných stolů. My však máme tu možnost setkání si vybrat, tak zůstaňme u jídla. Jak se stolovalo na konci 16. století? Minule jsme nahlíželi do hradní kuchyně, pojďme se dnes podívat k plným stolům. Ale možná neuškodí malá exkurze do hlubší historie.

V 10. století nebylo velkého rozdílu mezi tím, co se podávalo na stůl u vládnoucích knížat, a mezi tím, co jedli ostatní. S rozvojem zemědělství a hospodaření si bohatá vrstva mohla postupně dopřávat mnohem kvalitnější a bohatší potraviny. V 15. století se jídlo šlechty skládalo ze šesti chodů, pacholci a vozkové měli dva chody a děvečky jen jeden. Je zajímavé, že ještě i ve 14. století ženy při hostinách nesedávaly u stolů s muži, ale jedly v oddělené místnosti a muži prý během jídla ženám posílali dárečky. Nechtějme raději nahlédnout do hodovní síně plné rytířů, kteří své ženy nepřizvali ke stolu. Co se tam asi muselo dít!

16. století se stalo pro kulinářství i stolničení zásadní dobou. V tomto renesančním století se rozšířil knihtisk, a tím se začaly šířit i kuchařské knihy, šlechta i měšťané se seznamovali s novými postupy úpravy jídla, s novými surovinami, především s cizokrajným kořením, což celý jídelníček a chování při jídle nesmírně obohatilo. Právě v 16. století jsou položeny principy stolování, jejichž základní prvky jsou platné do dnešní doby.

Na dvorech šlechty se pěstoval dvorský uhlazený život, který si udržel svůj ceremoniální charakter. Bohaté hostiny nebyly jen prostředkem k nasycení, ale stávaly se příležitostí, jak osvědčit svůj dobrý vkus a chování. K povinnostem šlechtice patřilo umění organizace hostin, proto byli synkové posílání k velkým dvorům za panoše, aby si tam osvojili nejen umění ovládat zbraň, ale také umění konverzovat, naučit se tanci či znalosti přípravy hostin.

Zásadním dílem pro vývoj mravů v 16. i 17. století byla latinsky psaná kniha Erasma Rotterdamského Návod pro chlapce, kterak se společensky chovati z roku 1530. O věhlasu této knihy svědčí fakt, že byla velmi brzy přeložena do angličtiny, francouzštiny, češtiny a němčiny. Dílo bylo psáno formou rady jednomu nejmenovanému knížecímu synu. Mimo jiné se v ní píše, jak se chovat při jídle, přičemž se zdůrazňuje vzájemný respekt stolovníků. „Smrkání, vykašlávání, dávení a větry jsou funkce, jež je v zájmu zdraví škodlivé potlačovat, ale dáváme-li jim průchod, má se tak dít, pokud možno v ústraní….. od čištění mastných prstů je ubrousek, nikoli tvé šaty, brutalitu hltavce pak potlač i v tom, že nenatáhneš po míse obě ruce, nýbrž pouze jednu. Nejíš plnou hrstí, ale sousta si podáváš do úst lehce třemi prsty. Podobně se nesluší přežvýkané sousto vracet z úst, byť na vlastní talíř. Pokud ti něco není po chuti, nenápadně se odvrať a zahoď to do kouta.“ A tam už čekali pejskové a kočičky, jak je často vidíme na dobových vyobrazeních.

Je jisté, že 16. století se vyznačovalo pěstováním obžerství a labužnictví. Posuďte sami. Jídlo podávané při hostinách mělo nejen zasytit, ale také zaujmout, byla to často podívaná pro oči. Při hostinách byly stoly umělecky aranžovány s pomocí různých dekorací, plastik, vzácného nádobí a uměleckých předmětů. Při jedné hostině se podávala paštika, ve které byl schován trpaslík oděný do brnění. A dámy volaly: „Ach!“ Při jedné knížecí svatbě byla slavnostní tabule uspořádána do podoby krajiny s rostlinami, kopci, ústředním motivem byl hrad a opevněné město, které doplňovaly lidské i zvířecí postavy a alegorické scény. A dámy volaly: „Ach! Ach!“ Podával se také beránek s pozlacenými kopýtky a hubičkou nebo nadívaný páv, kterému se před pečením zabalil ocas do těsta, na stole se těsto slouplo a pera se pak krásně rozvinula a dámy volaly: „Ach! Ach! Ach!“

Je jisté, že tolik jídla se nesnědlo za jeden den, hodovalo se i několik dní. Co se nesnědlo, dostávalo se na stoly nižšího řádu a pak ještě níž. Takže se na hradě najedli všichni.